Ing. Jaroslav Bernkopf: O penězích 17.8.2017 11:08

O penězích těch druhých  aneb  Dobrým brát a špatným dávat

Toto je pojednání o penězích, které jedněm vzali a druhým je dali. Úmysl je vždy vyhlašovaný jako dobrý, výsledek je skoro vždy špatný.

Daně

Daně jsou peníze, které stát bere občanům a platí z nich svoje činnosti. Tyto činnosti mohou být potřebné, jako obrana, školství nebo údržba silnic, ale i nepotřebné, jako zbyteční úředníci, předvolební dary voličům nebo třeba i dotace a investiční pobídky, popsané dále.

Čím více činností chce stát zajišťovat, tím více daní musí vybrat.

Nejsnadnější je vybírat daně především od těch, kteří hodně vydělávají. Není jich mnoho a nemají velký voličský potenciál. Ti ostatní schvalují zdanění bohatých, protože se netýká jejich peněz a vyhovuje jejich citu pro spravedlnost (= závist). Těchto lidí je mnoho a mají velký voličský potenciál. Proto je náš daňový systém progresivní, tj. čím víc vyděláš, tím víc a víc odevzdáš. V definici tzv. rovné daně by bylo o jedno „víc“ méně, neboť tam platí pouze, čím víc vyděláš, tím víc odevzdáš. Rovná daň je tedy také progresivní, i když se to neříká.

Sebrat peníze bohatým je velmi neprozíravé. Oni by ty peníze neprojedli, většinu by jich museli investovat zpět do svého podnikání, aby obstáli v konkurenci. Takto investované peníze tak vedou k prosperitě konkrétního podniku i celé společnosti.  Z toho mají prospěch nejen bohatí (to je zřejmé), ale i chudí. Prosperující firma jich zaměstná víc a s vyššími platy, než firma přidušená vysokými daněmi.  A prosperující společnost si může dovolit větší solidaritu s těmi, kteří pracovat nemohou.

Je tedy kupodivu v zájmu chudých, aby se jejich bohatým vedlo dobře.

Peníze, které stát sebral bohatým, může také investovat. Mohl by tak učinit moudře, účinně, plánovitě. Ale neučiní. Peníze, se kterými stát prostřednictvím úředníků hospodaří, mu nepatří, a proto s nimi hospodaří špatně. Příklady známe z doby (naštěstí už) dávné, ale i nedávné a současné.

Dotace

Dotace jsou peníze, které stát (EU, kraj, město) vezme úspěšným, schopným, snaživým a dá je někomu jinému.

Dotace škodí tam, odkud pocházejí, škodí tam, kam dopadají, škodí i tam, kudy procházejí. A škodí i těm, kterých se jakoby vůbec netýkají.

Tam, odkud se dotace berou, se škodí těm, kdo si peníze vydělali, chtěli by je dále investovat, mít z nich užitek pro svoje zaměstnance i pro sebe.

Kde dotace dopadají, křiví vztah mezi nabídkou a poptávkou. Umožňují nabízet služby a zboží za ceny, které by normálně byly nedosažitelné. Tím způsobují plýtvání, protože toho, co je příliš levné nebo dokonce zadarmo, si nevážíme. Budujeme, co nepotřebujeme, jen proto, že na to jsou dotace. Systém dotací nutí výrobce rohlíků věnovat se neproduktivnímu úsilí o získání dotace místo pečení rohlíků.

Kudy dotace procházejí, živí armády zbytečných úředníků a vytvářejí korupční prostředí.

A paradoxně dotace škodí i těm, kterých se zdánlivě vůbec netýkají. Zajistíme-li systémem dotací pro celou EU laciné a kvalitní pomeranče z Finska (kde zajisté pomeranče normálně nerostou, ale s dotacemi porostou i tam), děti v Africe budou mřít hlady, protože jejich pomeranče si nikdo nekoupí.           

Investiční pobídky

Investiční pobídky jsou peníze, které stát (kraj, město) dává nebo odpustí jedné firmě, obvykle velké zahraniční, aby ji zvýhodnil před jinými firmami, obvykle menšími domácími. Investiční pobídky jsou zvláštním případem dotací.

Podmínkou poskytnutí investiční pobídky je obvykle tzv. vytvoření určitého počtu pracovních míst.

Pobídka umožní zvýhodněné firmě nabídnout lepší platy kvalifikovaným pracovníkům a vyrábět zboží za nižší ceny.

Kvalifikovaní pracovníci přejdou kvůli lepším platům od firem, které zvýhodněny nebyly. To je jedna část „vytvořených“ pracovních míst. Druhou část „vytvořených“ pracovních míst představují pracovníci, kteří přijdou z jiných zemí. Je jich zapotřebí mnoho a nepotřebují skoro žádnou kvalifikaci, protože výroba je obvykle jednoduchá montáž. Pracovní místa tak nevznikají, jen se přesouvají, respektive se zaplňují lidmi odjinud.

Investiční pobídky tak deformují trh pracovních sil i trh se zbožím.

Clo

Clo jsou peníze, které stát za trest vezme od zákazníků, kteří by chtěli kupovat dobré a levné zboží od zahraničních výrobců. S takto vybranými penězi stát naloží jako s daněmi, tj. špatně. Clo má chránit domácí hodné výrobce před zlými zahraničními.

Komu clo prospívá? Především byrokratickému státu. Umožňuje mu, aby neefektivně rozházel ještě více peněz, aby rozšiřoval a upevňoval svoji moc. Dále prospívá nátlakovým a zájmovým skupinám, které sledují jen svoje krátkodobé zájmy. Jinak nikomu.

Prospívá clo domácím výrobcům? Jen zdánlivě. Ve skutečnosti jen oddaluje jejich setkání s konkurencí, které stejně přijde. A nalezne je nepřipravené, neboť příliš spoléhali na svoje bezpečí. Celní bariéry způsobují, že i vstupní suroviny pro jejich výrobu jsou dražší. Bez cel by tedy domácí výrobci mohli vyrábět levněji a dosahovat větších zisků.

Že clo neprospívá zákazníkům, je jasné. Bez cla by si mohli koupit stejné zboží za nižší ceny. A protože stát se nespokojí s proclíváním jen jednoho zboží, bez cel by mohlo být levnější skoro všechno zboží. Proto clo neprospívá ani dělníkům v chráněné domácí výrobě. I oni by bez cel mohli mít skoro všechno zboží levnější.         

Závěry

• Peníze mají zůstat tam, kde vznikly.
• Ztráty způsobené daněmi, dotacemi, pobídkami, cly jsou mnohem větší než přínosy. Ty jsou skoro vždy jen zdánlivé a/nebo krátkodobé.
• Stát, EU, kraj, město se nemají míchat do podnikání.

P.S.

V celém pojednání jsem si dovolil mnoho zjednodušení, aby věci byly srozumitelnější.

Pokud se někdo cítí dotčen, nechť se přihlásí. V pokračování našeho kurzu se pak můžeme věnovat těm výjimečným případům, kdy peníze sebrané jedněm přinesly jednoznačný užitek všem.

 

7. října 2009

 

Ing. Jaroslav Bernkopf

člen ODS

jaroslav@bernkopf.cz

 

Volební program ODS 2017 - Nízké a jednoduché daně zde: http://www.ods.cz/volby2017/program/nizke-dane